Když se řekne velryba, naprostá většina z nás si představí obrovské zvíře, jako je například keporkak či dokonce plejtvák obrovský. A je pravdou, že jsou v současnosti největšími tvory na naší planetě. Jak ale dosáhly takové velikosti? Na první pohled se to může zdát zvláštní, avšak když se podíváme blíže, zjistíme, že k tomu vedla sice dlouhá, avšak nikoliv složitá cesta.
Ta začíná před několika desítkami milionů let, po pádu dinosaurů. V té době došlo k explozivnímu vývoji savců, kteří rychle zabírali uprázdněné niky. A mezi ně patřil i tvor žijící u pobřeží, který se poněkud podobal jak vzhledem, tak velikostí dnešnímu psu.
Ten začal trávit stále více času ve vodě, kde lovil nejrůznější živočichy. A jeho tělo se přizpůsobovalo novému prostředí. Z nohou se postupně staly ploutve, dýchací otvor se posunul na vrchol hlavy, zmizela srst. Tělo se stalo štíhlejším a získalo více aerodynamický tvar.
Toto byl původní předek všech mořských savců, od velryb přes kosatky až po delfíny. Po svých suchozemských předcích si uchovali nutnost dýchat vzduch, neboť schopnost filtrovat kyslík z vody, kterou má naprostá většina vodních tvorů, se u nich nevyvinula. Získali však schopnost zadržet dech na velmi dlouhou dobu.
Postupem času se však i tento tvor diversifikoval, podobně jako jeho suchozemští příbuzní. A stejně jako z předků primátů vznikly například gorily, šimpanzi či lidé, tedy tvorové s poměrně rozdílnou stavbou těla, došlo k podobnému vývoji i zde.
Část z nich vsadila na rychlost a obratnost, která jim umožnila lépe lovit kořist a zároveň unikat případným predátorům. Z nich se stali dnešní delfíni. Další zase postupně zvyšovali své tělesné rozměry do té míry, že prakticky žádné přirozené predátory nemají. A aby tak velké tělo udrželi v chodu, zvolili potravu, které je v moři nejvíc a která jde získat velmi snadno – kryl.
Je samozřejmé, že tato cesta nebyla jednoduchá a bylo na ní i mnoho slepých větví. Svou roli při ní hrály i doby ledové a meziledové, kdy se teplota oceánů snížila či zvýšila. Je tedy zázrak, že je dnes můžeme pozorovat, a rozhodně si zaslouží, abychom je chránili.